Rozhovor s majitelem zámku Vladimírem Lažanským

Vladimír Lažanský je muž, který srší energií a snad proto je v neustálém spěchu. Ono totiž být majitelem zámku není jen tak. Než aby si člověk užíval, musí se spíš naopak dvojnásob starat – aby obnovil někdejší úroveň zámku, jeho styl a prosperitu a zabezpečil tak nejen jemu, ale i své rodině prosperitu a slušnou budoucnost.


Co to obnáší - mít zámek?

Vlastnit takovýto fenomenální zámek je úžasná, obrovská věc. Podobná nemovitost – to je zvláštní druh majetku, který se dlouhodobou údržbou neskonale zhodnocuje. Takový zámek se obtížně prodává, je to vztah na celý život a to se nedá jen tak prodat jako třeba mobilní telefon nebo auto. My říkáme, že mít zámek je takové svěřenství, určitý patronát. Ono to tak dříve i bývalo – „dědicové“ se prostě stávali „správci“ rodového majetku. Dneska je to totéž. Člověk musí stát před ním v hlubokém předklonu, nešetřit penězi a snažit se všemi silami, aby nechátral. Takový zámek si nezaslouží spekulanta ani člověka, který se o něj stará jen z komerčních důvodů. Jako významná kulturní památka vás bude na vlastnických právech vždycky omezovat. Člověk do toho musí dát pokoru, jelikož si nemůže vždycky dělat jen to, co chce. Svěřený majetek je třeba svědomitě opatrovat a chránit. Ale na druhé straně je to věc úžasná, která vás naplňuje. A člověk má nakonec velkou radost z toho, když i dobře poslouží veřejnosti – slušným návštěvníkům, kterých je velká většina. Když jsou lidé po prohlídce nadšení, znamená to pro nás také velkou odměnu, nejen „zisk“ ze vstupného.


Mám takový pocit, že spravování zámku vyžaduje spoustu znalostí z různých oborů - od historie, přes management až po gastronomii…

Samozřejmě. Chápeme-li zámek jako určitý celek, je znalost souvislostí nutná. Vlastnit nemovitost v podobě kulturní památky představuje už samo o sobě specifikum jen ohledně daní a odpisů. Udržovat zámek v ucházejícím stavu je neskutečná práce, protože budova samotná si na sebe nemůže nikdy vydělat – a to dobře vědí i státní instituce. Problém dnes spočívá v tom, že v podobě vstupného se vám vrací jen asi tak třetina nákladů na údržbu. Jako „zámecký „pán“ pak nutně musíte podnikat i jiné aktivity – v našem případě je to pivovar, který by snad mohl Chyše uživit. Kdysi platilo pravidlo, že na jeden čtvereční metr zámecké střechy měl připadat alespoň hektar lesa. Je jasné, že i tenkrát zámek a krásná zahrada okolo něj představovaly v tomto smyslu akorát takovou třešinku, přičemž dort pod ní sestával z lesů a polností, které si vyžadovaly hospodářské aktivity. Dnes jste v situaci, kdy máte jenom zámek a park.


Jaké máte plány do budoucna?

Plány jsou jasné – tím, že jsme se rozhodli provozovat pivovar, máme do konce života definitivně „vystaráno“. Teď nám jde o to, abychom rozběhli zavedenou výrobu piva. Časem bychom mohli na zámku zařídit ubytovací kapacity, dobudovat interiéry prvního a druhého patra, takže bychom mohli minimálně o jedno patro rozšířit expozici. Pak už zbývá jenom se usilovně snažit to všechno dobře udržovat. To jsou naše plány do budoucna.


Děkuji za rozhovor…